Také si ještě pamatujete, jaké dříve byly televize? Takové veliké, že jste k tomu měli ovladač. A to znamená, že když k tomu byl ovladač a nešlo přepínat televizi, tak jste vždycky museli vstát z gauče a museli jste si televizi zapnout ručně. Takhle jsou vždycky kolikrát na počítači i nějaké vtipy. Že každé dítě bylo jako ovladač, takový chodící ovladač, že třeba rodiče seděli na gauči anebo někde v křesle a večeřeli nebo obědvali a vždycky poslali svého potomka, aby jim přepnul televizní kanál. Já si na tohle pamatuji a také vždycky bylo nejhorší, třeba když se ovladač ztratil.
To vždycky doma byla úplná pohroma, protože otec vždycky sledoval zprávy nebo další zpravodajství a matka zase sledovala různé telenovely. Tohle je bavilo. Ale už byl naštěstí ovladač a bylo to takové jednodušší. Takové elektro, které se jenom tak někde nevidělo. Bez toho ovladače jako kdyby se zhroutil svět, ale když ještě nebyl ovladač a museli jste si to všechno přepínat ručně, že jste museli jít k televizi, tak to bylo opravdu hrozné. Kolikrát se mi vždycky nechtělo ani vstávat z postele, ale to už jsem opravdu musela jenom kvůli tomu, abych třeba televizi vypnula. Ale i tak jsem byla ráda, že takovou televizi jsme měli, takové elektro téměř doma ještě nikdo neměl.
Pokud jste chtěli mít opravdu skvělé elektro doma, tak to většinou byly takové podpultovky, takzvané podpultovky. Určitě víte, co to znamená? Znamená to, že se k tomuto zboží dostal jenom ten, kdo měl někoho známého v obchodě, tedy v tomto případě v elektru. Tohle mi vždycky vyprávěla moje maminka, že dříve vždycky i na ovoce na zeleninu se stály fronty, a dokonce říkala i na elektro. Anebo na zlato, protože si vzpomínám, že babička mi říkala, že kdysi na zlatý prsten stáli frontu. A to stejné bylo i na automatickou pračku anebo také na barevnou televizi. Holt my mladí si už tohle nedokážeme představit.
